Rozhovor: Anička Kuchařová

20.01.2016

Rozhovor: Anička Kuchařová

Ahoj sporťáci, máme pro vás nový rozhovor, tentokrát s lezkyní a hlavně slacklinerkou Ančou „Kančetem“ Kuchařovou. Pro Anču je lezení a slackline v přírodě opravdovou vášní a zároveň prací. Zkrátka je to její život a právě to je věc, která nás tady všechny spojuje. Tak pojďme na to….


Anička Kuchařová




 Ačkoliv byste to neřekli, tahle sympatická a stále usměvavá dívka, oplývající ohromnou vlnou pozitivní nálady, je vystudovaná architektka. Dalo by se říci, že si žije svůj sen. Dobrou pracovní pozici vyměnila za svůj milovaný slackline. Je trenérkou a létá po celé zeměkouli, kde si hledá ty nejsvětovější směry pro lajny. Tahle holka žije život na plný pecky!!



1. Ahoj Ančo, my dva už se pár let známe. Máme tady ale čtenáře, kteří o tobě ještě neslyšeli. Představ se nám – váha, sestřih, věk a tak dále, vždyť to znáš.


Tak teď jsi mě pobavil! Je mi 27 let a vážím tak 55 – 58 kg, podle toho, kolik toho zblajznu. Sestřih si vyrábím sama. Stojím před zrcadlem s nůžkami a s požitkem abstraktního umělce střihnu tu sem, tu tam. Výsledek je vždy stejný - kudrnatá koule.


2. Jenom 27? V kolika letech ses tedy dostala k lezení a chození po lajně? Kdo tě k němu přivedl, jakou dáváš dneska obtížnost na skále a jak dlouhou nebo vysokou lajnu už přejdeš?


K lezení v 16-ti a přitáhli mě k tomu kluci. Slušně se mnou mlátila puberta a na boulderu jsem si připadala jak ve snu. Ležíš na měkkých matracích a kolem tebe lezou krásní polonahý opocení kluci. Asi za dva měsíce jsem krapet zesílila a krom čumění mě začalo bavit i to lezení. Nikdy jsem nelezla žádný pecky, hlavně kvůli šlachám v ruce.

K lajnám jsem se dostala ve 22 letech. Začala jsem kvůli chlapovi. Zamilovala jsem se nejprve do něho a pak do lajn. Zlom nastal, když jsem poprvé zkusila highline. Nejvyšší lajna, co jsem chodila, byla v 500 metrech. Nejdelší longline 130.



Obr.1: Anička Kuchařová v akci


3. Pomalu přichází zima a pro někoho ideální podmínky. Ladíš poslední pokusy na lajnách někde venku? Co vlastně děláš v zimě? Musí to být celkem tvrdý v -10°C bosky na lajně.


No, letos jsem se první půlrok soustředila na práci. A týden před highline projektem jsem si v Ádru rozbila koleno při přeskoku. Krapet se mi to s tím zraněním protáhlo. Teď je to 4. měsíc, ale už se rozcvičuju po operaci.

 Ale jinak v zimě lajním. Podobně jako nadšení běžci běhají celý rok, i pro nadšené lajnery není zima překážkou. Když je -10°C chodim v botech. 


4. Navštěvuješ nějaké lajnové závody? 

  Lajnové závody jsou jen v trickline a speedline a ty nenavštěvuju. Obecně mi koncept závodů moc nevyhovuje. Vadí mi, že na to, aby někdo vyhrál, musí taky někdo prohrát. Chápu, že ve spoustě sportů jsou závody prostředkem srovnání, sdílení a nabrání motivace. Ale jsem ráda, že highline je nesoutěžní sport. Když jde parta kámošů na lajnu, můžou vyhrát všichni. Každý sám nad sebou.


5. Který z těchto výsledků bys vybrala jako největší? Oproti tomu, která lajna je pro tebe nejcennější?



 Těžko určit tu nejcennější. Mám několik lajnových zážitků, kterých si moc vážím. Ten nejčerstvější je z letošního léta. Lajna mezi Starostou a Starostovou v Adršpachu. Bylo to měsíc po mém pádu. Nemohla jsem ohnout koleno a celou nohu jsem měla jak dřevěnou. Odhodila jsem pod Starostou berle a vyškrábala se nahoru. Ta lajna byla dost z kopce, na 27 metrů délky měla 5 metrů výškový rozdíl. Kdybych spadla do odsedky, asi bych dojela až na druhou stranu a flákla sebou do skály. Věděla jsem, že až vstanu, budu to muset dojít až do konce. Dvakrát jsem se snažila vyhecovat ke zvednutí a dvakrát mě přemohl strach. Byla jsem na sebe naštvaná. Na potřetí jsem to zvedla a udělala první krok. Krev se mi vlila do tváří, ten kus ledu v žaludku se rozprsknul do celého těla v malinkatých jehličkách obav a vzrušení. „Klídek, tohle znáš….“ Byla poslední myšlenka před cestou. A pak už jsem jen slyšela svůj dech, cítila tep na spáncích a tak litr vody v koleni. Posledních pět kroků už byla čirá radost.



Obr.2: Anička a její podzimní relax


6. Kam chodíš nejraději, je nějaké místo, kde to máš prostě ráda? Zažila jsi někde opravdu husokožní atmosféru, sáhla sis na dno? Kde, kdy, jak? 


Nejčastěji jsem v Praze na Letné a ve Stromovce. Hrozně moc mám ráda Ostrov u Děčína. Miluju to v Josemitech, Dolomitech, na Krymu a v Bishopu. Dno jsem nejvíc propátrala při diplomce a před státnicemi. Přijde mi neuvěřitelný, jak moc jsem sama sebe dokázala 3 měsíce trápit. Teď vím, že je lepší si tu poslední školní práci vychutnat. A je fakt zbytečný nejíst, nespat a pochybovat.


7. Co nějaké trickline? Máš něco v merku nebo radši zůstaneš u highline?


Trick jsem zkusila úplně na začátku. Je to fakt hezký, když to někdo umí. Ale já na to nejsem ten správný typ. Je na to potřeba výbušnost, vysoká koncentrace v krátkých okamžicích, dobrá orientace v prostoru a zvládání pádů na zem. Ve všem zmíněném pokulhávám. Oproti tomu highline, na tu potřebuješ spíš vytrvalost, musíš udržet koncentraci po delší čas, ale není to tak intenzivní jako u triků. Orientace v prostoru je taky důležitá, ale není tak náročná. A u highline na zem nepadáš. Líbí se mi, jak při chůzi na lajně můžeš své chyby opravovat v řádu vteřin. Na to v trickline není čas.


8. Co tvé zázemí? Myslím rodinu a tvého kluka – podporují tě nebo tě nechápou?


Podporují mě. Táta měl trochu strach, když jsem začala s highline. Ale vzala jsem ho do Ráje k napínání lajny, aby viděl, jak se to připravuje. A máma se krapet vyděsila, když jsem práskla se super architektonickou prací, abych měla víc času na lajny. A přítel mě k lajnám přivedl a fandil mi, abych se tím začala živit.



Obr.3: Anička Kuchařová snad nezná strach




9. Co ti chození dává a co ti naopak bere?


Je to nejrafinovanější prostředek rozvoje těla a ducha, co jsem měla možnost poznat. Lajny mě zavedly do míst, kam bych se možná podívala i bez nich. Ale daly mi důvod zůstat tam tak dlouho a zažít ten prostor úplně jinak. Nicméně každá mince má dvě strany a byť jsem díky lajnám poznala spoustu super lidí, je pro mě těžké udržovat kontakt s kámoši, kteří lajny nechodí.




10. Co říkáš na zařazení lezení mezi olympijské sporty? Myslíš, že to bude přínos pro lezeckou komunitu nebo nám to vezme nezávislost a svobodu?


Zařazení nového sportu na Olympiádu se neděje náhodou. Lezení za posledních 20 let zažilo fakt rozkvět. Vždy s počtem lidí přijde i diferenciace a specializace. Vznikne pravděpodobně víc profi lezců. Vznikne asi víc stěn a možná to bude celkově větší komerce. Ale nemyslím si, že by se ztratila nezávislost a svoboda. Vždyť se podívej, plavání olympijskou disciplínou a nenajde se zase tolik lidí, co chtějí přeplavat La Manche. Chci tím říct, že jen relativně málo lidí je pro zážitek ochotno trpět. Na světě je tolik skal, kde zažijete svobodu.



Křížový výslech:


Bojíš se výšek?

 ne


Nějaký větší pád nebo zranění? Proběhlo?


ano


Lezeš a chodíš v tangách, kalhotkách nebo naostřáka?


Nejradši tygrované kalhotky, ty vítezný :D


Písek, žula nebo vápno?


Těžký…. písek.



My Anče děkujem za rozhovor a přejeme hodně zdaru v dalším pokořování sebe sama.  

Zdraví kluci z ElementStore.cz

 

Přihlášení do newsletteru

Nechejte mi tu svůj e-mail a novinky ti pravidelně zašlu rovnou do vaší schránky!